Karel Suszka — Vzpomínka na dědu

Sépiový rodinný portrét Karla Suszky a Marie Suszkové

Karel Suszka a Marie Suszková. Rodinný snímek byl digitálně překomponován a tónován do sépie pomocí AI.

S babičkou Marií a tetou Janou vzpomínám na dědu Karla, který mě naučil fotografovat.

Read in English →

Pro mě to odjakživa byli prostě děda a babička, Karel a Marie. Děda mě přivedl k fotografování, když mi bylo asi osm. Teď procházím jeho staré fotografie a negativy a zajímá mě, jak žil v době, kdy jsem ho ještě neznal jako dědu. Pomáhá mi teta Jana. Povídá si s babičkou a zapisuje její vzpomínky. Díky nim poznávám i tu část dědova života, která začala dávno před mým narozením. A babička sem k němu patří. Celý život mu byla oporou a spoustu věcí dnes můžeme vyprávět díky tomu, že si je pamatuje.

Děda a záhada ubývajícího mléka

Sépiová ilustrace malého Karla s hrnkem a rodinnou krávou Stračenou

Ilustrace vytvořená podle rodinné vzpomínky. Jde o uměleckou rekonstrukci.

Jedna z historek, které Jana zapsala, je z doby, kdy děda vyrůstal v Písku u Jablunkova. Bylo mu asi devět nebo deset a vodil na pastvu jejich krávu Stračenu. Brával si s sebou hrnek. Uměl ji podojit, a když dostal žízeň, natočil si rovnou od zdroje. Doma se jeho maminka divila, proč Stračena dává tak málo mléka. Netušila, že část už skončila v synově hrnku. Mám rád, že vedle všech těch letopočtů a míst máme i tuhle historku. Na chvíli v ní vidím dědu jako kluka, který něco vyvádí a maminka o tom nemá tušení. Dětství ale neměli lehké. Babička jako malá pásla kozy a oba věděli, co znamená vyrůstat v chudobě. Jana popisuje dědu jako živého kluka, který chvíli neposeděl. Chodil do polské školy, za německé okupace se v ní učilo německy. S přísným učitelem to kluk, kterému dělalo potíže se ukáznit, neměl jednoduché.

Chtěl být krejčím

Sépiová ilustrace Karla při práci v krejčovské dílně Jana Sadového

Umělecká rekonstrukce podle vzpomínek na práci u Jana Sadového v letech 1943–1945.

Jana se jednou dědy zeptala, čím chtěl být. Řekl jí, že se chtěl učit šít a stát se krejčím. Kdyby si mohl vybrat, vydal by se právě touhle cestou. V roce 1943 mu jeho otec Pavel domluvil, že bude pomáhat krejčímu Janu Sadovému. Zůstal u něj do roku 1945. Podle rodinného vyprávění ho do učení oficiálně nevzali, protože byl Polák. Řemeslo se přesto naučil. Uměl šít, dělat oděvy na míru a poznat, jak se která látka chová. Babička si pamatuje, že se mu to hodilo na vojně v letech 1946 až 1948, kdy vojákům šil a opravoval oblečení. Později se živil jinak, aby uživil rodinu. Když se ale Jana začala zajímat o šití, měl jí co předat. Chodila do kurzů šití a střihů a děda jí pomáhal. V zápiscích píše, jak je mu za to vděčná.

Konečně vlastní byt

Sépiová ilustrace dělníků při stavbě elektrického vedení na Bruntálsku

Umělecká rekonstrukce prací na elektrifikaci venkova v letech 1948–1950.

Po vojně děda odjel na Bruntálsko pomáhat se zaváděním elektřiny do vesnic. Pracoval tam od roku 1948 do roku 1950, učil se od elektrikářů a dělal, co bylo zrovna potřeba. Práce ho zajímala, ale moc si při ní nevydělal.

Když se naskytla možnost lepšího výdělku a vlastního bydlení, nastoupil na důl Žofie v Orlové. Pracoval tam až do důchodu. Jana říká, že důvod byl prostý. Potřeboval uživit rodinu. Pro dědu a babičku hodně znamenalo, že v Havířově dostali vlastní byt. V Písku vlastní bydlení neměli. Začátky v Havířově nebyly snadné. Silnice a chodníky ještě nebyly hotové a zásobování vázlo. Postupně se to ale zlepšovalo. Jana si pamatuje, jakou měli radost, že konečně bydlí ve svém. Oba říkali, že léta v Havířově patřila k nejšťastnějším v jejich životě. I Jana na ně ráda vzpomíná. Žila tam šestadvacet let, až do svatby.

Fotoaparát z tomboly

Svůj první fotoaparát děda vyhrál v tombole. S babičkou chodili každý rok na oslavy Dne horníků a na jedněch z nich se na něj usmálo štěstí. Babička říká, že to bylo v roce 1958 nebo 1959. Přesný rok si už nevybavuje. Děda si zprvu s fotoaparátem moc nevěděl rady. Naštěstí se o fotografování zajímal soused, pan Grimm, a pomohl mu se základy. Jana vzpomíná, jak chodívali s Grimmovými na procházky podél Lučiny. Děda si cestou s panem Grimmem povídal o fotografování. Měl ale i spoustu jiných zájmů. Chytal ve fotbalové brance, nejdřív v Písku a později v Havířově. Sledoval hokej, atletiku, mistrovství světa i olympiády a rád si přečetl dobrý historický román nebo detektivku.

Co nás naučil

Jana říká, že děda měl radost, že mě může učit fotografovat. Chtěl to naučit i ji, ale šití ji chytlo víc. Každý jsme si od něj odnesli něco jiného. Fotím od svých asi osmi let. Teď taky digitalizuji a opravuji jeho fotografie a negativy. A s Janou a babičkou k nim postupně přidáváme jména, vzpomínky a příběhy z jeho života. Chci se sem vracet a doplňovat, na co ještě přijdeme. A chci, aby tu Marie byla vedle Karla, kam patří. Vyprávím o dědovi, ale tolik z těch příběhů je i babiččiných.

O vzpomínkách a snímcích

Text jsem napsal z rodinných vzpomínek, které sesbírala teta Jana, mimo jiné z vyprávění babičky Marie Suszkové. Letopočty uvádím podle rodinného vyprávění. Tombola s fotoaparátem se konala v roce 1958 nebo 1959. Úvodní rodinný snímek byl digitálně překomponován a tónován do sépie pomocí AI. Tři ilustrace u kapitol vznikly pomocí AI jako umělecké rekonstrukce.

Next
Next

Kauai zabalené v papírových utěrkách