Text a fotografie od Jiřího Kříže · 12. listopadu 2026
Poprvé na Havaji, po pětadvaceti letech manželství.
14.–19. dubna 2026 · Kauai, Havaj
Pětadvacet let manželství, vánoční překvapení a naše první cesta na Havaj.
Všechno začalo výročím
Koncem léta 2025 mi došlo, že v příštím roce oslavíme s Kamilou pětadvacáté výročí svatby. Pětadvacet let? Vážně? Pro jistotu jsem se podíval do kalendáře. A opravdu, pětadvacet let manželství.
Většinu té doby jsme dělali to, co většina rodin. Pracovali jsme, vychovávali děti, platili účty a dávali přednost tomu, co zrovna hořelo. Vždycky se našlo něco důležitějšího, za co utratit peníze. Řekl jsem si, že je načase podniknout něco výjimečného, jen pro nás dva.
Kamila se odjakživa chtěla podívat na Havaj. Kdykoli se objevil nečekaný výdaj, s nadsázkou si povzdechla, že ani letos na Havaj nepojedeme. A co kdybychom tentokrát opravdu jeli? Co kdybych jí tu cestu dal k Vánocům?
Vánoční dárek
Začal jsem hledat zájezdy a přes Costco Travel jsem nakonec našel nabídku na pět nocí na Kauai. Nejdřív jsem uvažoval o něčem luxusnějším. Pak jsem se ale pobavil s několika mladšími kolegy, kteří už na Havaji byli. Všichni mi říkali v podstatě totéž. Na Kauai se jezdí poznávat ostrov. Proč platit za bazény a vířivky, když budeme většinu času někde venku? A tak jsem cestu zarezervoval. Od 14. do 19. dubna 2026.
Jenže jak zabalit celou dovolenou a dát ji pod stromeček? Vytiskl jsem potvrzení rezervace, ale žádný nápad nepřicházel. Až na Štědrý večer jsem si ve skříni všiml role papírových utěrek. Uprostřed měla dutou kartonovou trubičku. Ideální. Papír jsem sroloval, zasunul dovnitř, celou roli zabalil do vánočního papíru, převázal stužkou a položil pod stromeček.
Než jsme začali rozbalovat dárky, potichu jsem poprosil syna, ať má připravený telefon a natáčí. Kamila vzala dárek do ruky a zprvu se těšila. Pak sundala balicí papír. Papírové utěrky. Díval jsem se, jak jí mizí úsměv z tváře a jak se snaží nedat najevo zklamání. Takhle si romantický vánoční dárek zjevně nepředstavovala.
Nakonec jsem jí prozradil, že tahle role je něčím zvláštní. Podívala se dovnitř, sáhla do trubičky a vytáhla papír. Začala číst. Pak si to přečetla znovu. A ještě jednou. Zklamání vystřídaly slzy radosti. Asi deset minut skoro nepromluvila. Ani později večer tomu pořád nemohla uvěřit a ptala se mě, jestli je to opravdu pravda. Byla. Letěli jsme na Havaj.
Brzy jsem ovšem zjistil, že darovat k Vánocům dovolenou s sebou nese i další výdaje. Ještě před koncem roku mi Kamila ukazovala šaty a ptala se, jestli se hodí na pláž. Jak vidno, dovolená začala dávno před nástupem do letadla.
Už cesta byla dobrodružství
Čtrnáctého dubna jsme vyrazili brzy ráno na chicagské letiště O’Hare. Provoz byl překvapivě slabý a na letiště jsme dojeli za pouhých 38 minut. Nejspíš osobní rekord. Odlet byl naplánovaný na sedm ráno, jenže kvůli bouřce byla naše dráha dočasně mimo provoz. V Boeingu 737 jsme seděli přes hodinu, než jsme konečně vzlétli. A že tam zrovna nebylo kde si natáhnout nohy.
Přestoupili jsme v Denveru a pokračovali přes Tichý oceán. Když jsme přistáli na Kauai, byl jsem vyřízený. Po tolika hodinách v sedadle chvíli trvalo, než se mi nohy zase rozchodily. Letiště v Līhuʻe nás překvapilo. Vedle Chicaga nebo Denveru působilo skoro jako odpočívadlo někde u silnice v Indianě. Malé, jednoduché a docela sympatické.
Vyzvednutí auta bylo další malé dobrodružství. Nakonec jsme přišli na to, jak fungují kyvadlové autobusy, převzali náš Chevrolet Malibu a vyrazili do Poʻipū, kde jsme měli bydlet. Skoro hned jsem si všiml, že se na Kauai jezdí pomalu. Nejdřív mě zajímalo proč. Pak mi došlo, že je to vlastně jedno. Jsme na dovolené. Kam bychom spěchali?
Trochu jinak než na fotkách
Bydleli jsme v Castle Kiahuna Plantation & The Beach Bungalows. Na fotkách vypadalo všechno nádherně, domy blízko pláže a kolem krásné prostředí. Náš apartmán byl ovšem ve druhém patře jedné z budov nejdál od moře. Sousední budova se navíc opravovala, takže přes den se dalo čekat trochu stavebního hluku.
Apartmán byl ale čistý, klimatizace fungovala a postel byla pohodlná. Stejně jsme chtěli jezdit po ostrově a trávit co nejvíc času venku, takže nám to nakonec docela vyhovovalo. Chtěl jsem střechu nad hlavou. Tu jsem dostal.
Waimea a druhá tvář ráje
Jeden z výletů, na které nejraději vzpomínám, nás zavedl ke kaňonu Waimea a do hor na západě Kauai. Hluboká údolí, strmé hřebeny a vyhlídky do krajiny, která chvílemi působila skoro neskutečně.
Výhled z cesty po horách na západě Kauai.
Jeli jsme po klikatých silnicích a zastavovali, kdykoli se otevřel pěkný výhled. Většinu dne nám počasí přálo. Jak jsme ale stoupali, začala se stahovat oblaka a poslední vyhlídka nakonec zmizela v mlze. Navíc jedno z míst, na které jsem se těšil nejvíc, bylo kvůli opravám zavřené. Tak už to na cestách chodí. Člověk plánuje a příroda si dělá, co chce.
Později jsme se zastavili ve městě Waimea na oběd a krátkou procházku. Tuhle tvář ostrova v cestovních katalozích neuvidíte. Některé ulice a budovy působily zanedbaně a pobřeží tady zdaleka nelákalo tolik jako pláže u Poʻipū. Připomnělo mi to, jak snadno si člověk z propagačních fotek udělá dokonalou představu.
Našli jsme malou restauraci, kde podávali tacos s vepřovým. Chutnaly nám, jen masa mohlo být o něco víc. Po obědě jsme objevili obchůdek, kde připravovali čerstvé ovocné nápoje s ledem. Jedno z nejmilejších drobných překvapení toho dne.
Pobřeží ve Waimee, kde jsme se zastavili na oběd a procházku.
Po obědě ve Waimee jsme si dali čerstvé ovocné nápoje.
Oceán má vlastní pravidla
Když jsme se vrátili z Waimey, sešli jsme na pláž. Slunce pořádně pálilo, voda lákala a pozorování surfařů se stalo jednou z mých oblíbených činností. Někteří byli neuvěřitelně dobří. Surfování jsem nikdy neviděl takhle zblízka a fascinovalo mě, s jakou lehkostí se pohybovali s vlnami.
Nakonec mě Kamila přemluvila, ať jdu do vody taky. Moc se mi nechtělo. Vlny vypadaly silné a já přemýšlel, co na to řeknou moje kolena. Ale zkusil jsem to. Ušel jsem pár kroků a vlna mě zvedla ze dna a odnesla rovnou zpátky ke břehu. V mělčině jsem se pak válel v příboji jako zásilka, kterou se oceán rozhodl vrátit odesílateli.
Vstal jsem a zkusil to znovu. Se stejným výsledkem. Po několika dalších pokusech jsem to vzdal. Tichý oceán mi to vysvětlil dost jasně. Šel jsem si zase sednout na pláž a díval se na ty, kteří věděli, co dělají.
Dal jsem Pacifiku pár šancí, aby mě pustil dál. Pokaždé mě poslal zpátky.
Želvy, káva a kohouti
Na Kauai se mi líbilo, jak jinak tam působí i obyčejný den. Na pláž v Poʻipū večer vylézají mořské želvy, aby si odpočinuly. Když jsem je viděl na písku, uvědomil jsem si, že tady jsme na návštěvě my.
Mořská želva odpočívá na písku v Poʻipū.
A pak ta rána. Jednu sobotu jsme seděli na balkoně a pili kávu. Oceán posílal ke břehu jednu vlnu za druhou. Kohouti se předháněli, kdo zakokrhá hlasitěji, a všude kolem zpívali ptáci. Budík jsme nepotřebovali.
Zašli jsme na malý řemeslný trh, kde místní tvůrci prodávali své výrobky. Koupili jsme pár suvenýrů a dárky pro děti doma.
Trička na řemeslném trhu, kam jsme zašli v sobotu.
Objevili jsme také Little Fish Coffee, malou oblíbenou kavárnu s příjemnou atmosférou a výbornou kávou. Jeden večer jsme zašli na večeři do RumFire, kde jsem ochutnal monchong, rybu lovenou v hlubokých vodách kolem Havaje.
Byly to docela obyčejné zážitky. Přesto mi dobrá káva, klidné ráno nebo jednoduchá večeře někdy utkví v paměti stejně jako známá vyhlídka.
Ještě pár mil před rozloučením
Během pobytu jsme se podívali také na Kīlauea Point, zastavili se v okolí řeky Wailua a dojeli až k molu v Hanalei na severním pobřeží. Pět nocí mi při rezervaci připadalo tak akorát. Teprve na místě mi začalo docházet, kolik toho tu je k vidění. Na Kauai si přitom člověk nemusí plánovat každou hodinu. Někdy stačí zastavit, rozhlédnout se a chvíli si užít, kde právě jste.
Devatenáctého dubna přišel čas odjet. Vrátili jsme auto, prošli malým letištěm v Līhuʻe a nastoupili do letadla domů. Noční let do Denveru byl o poznání rychlejší než cesta opačným směrem. Přistáli jsme asi o hodinu dřív a venku se už rozednívalo. Ještě téhož dopoledne jsme dosedli v Chicagu. Naše první havajské dobrodružství skončilo.
Víc než dovolená
Když jsem cestu začal chystat, myslel jsem, že Kamile prostě kupuju výjimečný dárek k výročí. Když se za tím ohlédnu, znamenala pro nás víc. Pětadvacet let jsme si budovali společný život, vychovávali děti a starali se o všechny ty běžné věci, které k tomu patří. Na pár dní jsme mohli ten každodenní koloběh opustit a zažít něco úplně jiného.
Bylo všechno dokonalé? Kdepak. Let měl zpoždění, apartmán byl dál od pláže, než jsem čekal, některé vyhlídky byly zavřené a oceán jako by se mě za každou cenu snažil vrátit na souš. Jenže i to patří ke vzpomínkám. A kdykoli si vybavím, jak to celé začalo, pořád se musím usmát.
Večer na pláži v Poʻipū. U břehu odpočívají mořské želvy.
Vysněná dovolená na Havaji.